Kapitola 5
Šťastná a rázem ztracená
"Patricie Neumanová na koni Artuš!" Vykulila jsem oči, ale hned poznala že na něm sedí poprvé. Artuš se příliš ošíval a házel při každém cvalovém skoku hrby. Překážky skákal buď moc pozdě nebo moc brzo a tak Patricie hodně krát v sedle zavrávorala. Zavolala jsem na ní "To sys myslela že Artuš nechá na sobě jezdit jen tak někoho?" Když dojela parkur podívala jse na mě zlostným pohledem a řekla "Tady máš tu svojí herku!" hned mě napadlo a zeptala jsem se Emmetta "Nevadilo by ti kdybych si trochu zazávodila?" Emmett se na mě s úsměvem obrátil a řekl "Jen běž! Ale nebudu tě už zachraňovat!" Půjčila jsem si od někoho helmu strčila nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla. Upravila jsem si třmeny a jela se přihlásit. Pak jsem čekala na osmého jezdce a ozvalo se "Lucie Němčíková na koni Artuš!" vjela jsem vznešeným klusem do kolbiště a pobídla artuše do cvalu. Blížila jsem se k první překážce, oxeru a ladně jsme ho přeskočili pokračovali jsme na křížek, kolmák a pak triplebar který se zakimácel, ale držel pak jsme měli namířeno k vodnímu příkopu a poslední skok kolmák. Najednou to Artušovi podjelo a skočil o něco později a schodil horní břevno. "Achjo, zrovna poslední překážka." Artuška jsem pochválila a šla krokem k východu tam na mě čekal Emmett a zavolal na mě "Bylo to super! Aspoň jednou jsi nepotřebovala pomoct!" uslyšela jsem hlasitý smích. Otočila jsem se a uviděla Dennyho, Jesse a Nicka a zavolal jsem na ně "Hej vy ubožáci če mu jse smějete? Všichni líbáte jak psi!" Na to jsme ke mně Emmett sehnul a políbyl mě na rty. Ucítila jsem krásný pocit. Podívala jsem se na něj a on se na mě usmál. "A jak líbám já?" uchcechtla jsem se a řekla "Líp!" A rázem jsem z červenala. Chvíli jsme tu ještě zůstaly a pak jsme řekla "Asi pojedu na Artušovi domů, nemáme přívěz tak ať to stihnu." Emmet se ke mě otočil a šibalcky se usmál. "Já pojedu s tebou. Spíš za tebou" a mrkl na mě. Tak jsem se na Artuše vyhoupla první a hned za mnou se vyhoupl Emmett. Přesně řečeno seděl hned za mnou. Mé srdce začalo prudce bušit a tak jsem Artuše pobídla ke kroku. "Lucko tak co ta písnička. Už si jí dopsala?" zmateně jsem se otočila a řekla "Tys to čet? Ou buže! Jo dopsala jenže ted už nedává smysl!" zasmála jsem se , ale Emmett se na mě podíval. "Nedává? No počkej, jak to dopadne až budeš spátky doma!" tentokrát se zasmál, ale já ne. Jeli jsme chvíli mlčky a pak se mě Emmett zeptal "Nezrychlíme?" Tak jsem Artuše pobídla ale v tu ránu Emmett s koně nemotorně sletěl. Zasmála jsem se a řekla "Hmm a pak kdo tady zachraňuje." A zvedla jsem ho ze země. On jen odsekl "To se stává každému" Když se vyhoupl do sedla a já hned před něj zeptala jsem se oparně. "Mám teda zrychlyt nebo ne?" "Jo. Už chci bejt doma!" odpověděl a já jsem Artušíka pobídla do rychlejšího tempa. Když jsme dojeli ke stáji a oba jsme se sedli chtěla jsem Artuše odsedlat, ale Emmett se nabýdl "Já to uďelám stejnak než přijede táta nemám co dělat." Naštvaně jsem od běhla do domu. Běžela jsem přímo do pokojíku a začla vzlikat a zpívat si tu písničku kterou jsem vlastně ani nepojmenovala "Bude se jmenovat Mílím se?" brečela jsem dál a když jsem se vybrečela pomyslela jsem si. Pustím si písničky vytáhnu papír a začnu malovat. Když jsem obrázek spatřila řekla jsem si "Zarámuju ho" ještě jsem si udělala v rohu svůj malý podpis L.N a zhodnotila to. Byl na obrázku Artuš který jse vzpínal na něm seděli dva jezdci já v předu jsem se předkláněla ke krku a ke mně byl přitisknutý Emmett usmála jsem se a šla hledat po šuplících nějaký rámeček a když jsem ho našal obrázek jsem do něj vložila a sundala nejbližší rám ze zdi a pověsila tam můj výtvor.
V tom jsem uslyšela zakašlání a otočila jse na Emmetta "Táta je tady" řekl chladným hlasem. Vzala jsem si pár věcí. Hlavně hadry a šla jsem po schodech dolů. Když jsem se vezla autem řekla jsem si v duchu "Jako vždy si pustím písničky. Stejnak semou nepromluví" Když jsme dorazili. Emmett mi ukázal koupelnu a pak jsem si šla lehnout.
Hned jsem usla, ale asi po hodině jsem se probudila. Byla jsem celá spocená a bylo mi na omdlení budím Emmetta "Emmette vztávej! Mě je strašně zle!" Emmett se na mě obořil "A co já stim" Začla jsem hlasitě kašlat až sem se začla dusti Emmett vyskočil na nohy a začal mě bouchat do zad. Začla jsem vzlykat a on mě utěšoval "To bude dobré!" , ale já jse nemohla stále nadechnout najednou jsem padla na polštář a už jsem uviděla jen tmu a slyšela jak Emmett volá "Vstávej!" a pak už jsem necítila nic.
****************
Když mě začalo strašně pálit v hrdle probudila jsem se a zmateně se rozhlídla. Ležela jsem v nemocnici? Ano bylo to tak. Uviděla jsem že na druhé straně zády ke mně sedí Emmett. Neměla jsem chuť se sním bavit a tak jsem zavřela oči a snažila jse usnout. Jen sem uslyšela "Jestli se Lucka s toho komatu neprobudí. Bude to moje vina!" najednou mě přemohla lítost a potichu jsem řekla "Emmette já mám strašnou žízeň" uslyšela jsem kroky a pak mi podal sklenici vody hltavě jsem se napila, ale pak jsem přestala uvědomila jsem si že každé polknutí mi způsobuje bolest. Podala jsem Emmettovi zpátky slenici vody a řekla jsem " Já zapoměla že vodu nepiju" a zasmála jsem se pak mě, ale přemohla únava a já jsem si položila hlavu na polštář a po chvíli znova usla. Po chvíli mě probudil Emmettův hlas "Je mi to líto" uslyšela jsem a mě to prostě nedalo a zeptala jsem se "Co ti je líto?" podíval jse na mě "Kdybych ti tolik neodsekával a ty ses netrápila. Nebyla by jsi tu. Prostě jsi měla trauma a to ti vyvolalo záchvat tím pádem ses dostala do komatu " "Aha" Zmohla jsem se na jediné slovo. Pak přišla sestřička a podívala jse na mě " Zítra budeš moct domů" když sestřička odešla zeptala jsem se "A kam domů?" A usmála jsem se. Emmett se na mě v naději podíval a pak řekl "Dneska je pátek" a usmál se na mě.
hmm, zajímavá povídka... Zajímavý námět.. :D